Historie sboru

Po, 14/06/2010 - 23:14 — admin (bez ověření)

Dějiny liptálského sboru

Kořeny liptálského sboru sahají až do doby předbělohorské, kdy v Liptále působil kněz podobojí, zatímco několik rodin patřilo k Jednotě bratrské, která měla svůj sbor ve Valašském Meziříčí. Evangelíci se tu udrželi i navzdory protireformačnímu pronásledování až do vydání tolerančního patentu a přihlásili se ke své víře hned v roce 1781. To už skončila jejich obava, že by mohli být kvůli své víře souzeni a uvězněni na Špilberku nebo vyhnáni do Uher, ale čas bezstarostnosti jim nenastal. Čekala je řada náročných úkolů: ustavit sborové společenství, najít kazatele a postavit sborové budovy. To všecko vyžadovalo spoustu trpělivosti, práce a peněz, a Liptál přitom patřil k nejchudším sborům na Valašsku. Vůbec to nebylo snadné pro sbor ani pro kazatele, kteří se v Liptále často střídali. První z nich, Ondřej Lačný, přišel do Liptálu v roce 1782 a začal konat bohoslužby luterským způsobem. Liptálští však byli zvyklí na tajná a prostá shromáždění a proti luterské liturgii kladli tak tuhý odpor, že Ondřej Lačný v září 1783 odešel. V témže roce byl v Liptále postaven toleranční kostel a fara a v roce 1784 i evangelická škola. Od roku 1784 sloužili v Liptále vždy jen po několika letech maďarští kazatelé Josef Steller, Michal Vámossy a Štěpán Csétsi Nagy a po nich zde působil Pavel Šlachta jedenáct let a Petr Meszáros po celý život. Při něm působil i jeho zeť František Šiler (1847 – 1853). Po smrti Petra Meszárose přišel do Liptálu z Horních Vilémovic na Třebíčsku Jan Voškrda (1863 – 1873), který byl zároveň seniorem východního reformovaného seniorátu. Za dalšího liptálského faráře Viléma Kúna (1873 – 1888) byl v roce 1876 schválen návrh na stavbu nového kostela, k níž však došlo až za Kúnova nástupce faráře Bohumila Dobiáše (1890 – 1917), když v roce 1903 byla čelní zeď starého kostela roztržena při bouři bleskem. Nový kostel byl postaven v letech 1904 - 1907 za velikého úsilí faráře Dobiáše i celého sboru. Postavili tehdy velice prostorný kostel, protože k liptálskému sboru patřili evangelíci nejen z Liptálu, Lhoty a Seninky, ale i reformovaní z Valašské Polanky, Lužné, Prlova, Pozděchova, Bratřejova, Jasenné, Ubla, Všeminy a Trnavy, takže v některých letech měl liptálský sbor až 3.000 členů. Přefařením obcí a stěhováním do Ameriky a později do pohraničí a do měst a snížením porodnosti se později počet členů podstatně snižoval. Dobiášovu zeti Jaroslavu Čapkovi nebylo dopřáno dlouhé působení, když do roka po nastoupení do služby liptálského faráře zemřel na španělskou chřipku.

Další kazatelé už působili v Liptále až po ustavení Českobratrské církve evangelické, která vznikla v roce 1918 sloučením dřívějších evangelických církví luterského a kalvínského vyznání. Byl to Jan Kantorek (1918-1925), za jehož působení bylo založeno sdružení mládeže, nedělní škola v roce 1921 a v témže roce zřízen hřbitov v Senince. Pro život sboru mělo velký význam i založení pěveckého sboru učitelem Plachým už v roce 1913. Za faráře Vence (1928 – 1930) byly do kostela pořízeny zvony. Jan Amos Vališ pak působil v Liptále od r. 1930 do r. 1952, kdy musel pod tlakem komunistických úřadů odejít do důchodu. Tehdy byla od Liptálu přefařena obec Seninka k nově ustavenému sboru v Leskovci. S neblahým tlakem komunistické moci se musel po celou dobu své služby potýkat i farář Otakar Roubic (1952 –1987). Bylo mu zakázáno konat nešporní shromáždění na pasekách, připomínat památku M. J. Husa při hranici a v r. 1973 mu bylo znemožněno konat nešpory ve Lhotě. Jak tíživý byl tlak na školu, rodiče a děti, je vidět z toho, že zatímco ještě v roce 1958 bylo ve sboru vyučováno evangelickému náboženství 167 dětí, jejich počet postupně klesal, takže v r. 1979 bylo přihlášeno jen 6 dětí a nakonec vyučování náboženství ustalo. A zatímco kdysi bývalo konfirmováno i 60 a více dětí, teď se už v některých letech konfirmace nekonala. Největší útlum byl způsoben tím, že rodiče už přestávali doufat, že by náš národ mohl ještě v dohledné době svobodně žít a smýšlet. Za faráře Roubice však nicméně došlo ke generální opravě kostela a věže a ke stavbě nové fary, když stará kamenná fara už nevyhovovala. Po faráři Otakaru Roubicovi přišel do Liptálu Jaroslav Voda, který byl od roku 1989 seniorem Východomoravského seniorátu. Už za jeho administrace po odchodu faráře Roubice byla zbořena stará církevní škola a roku 1996 – 97 přistaven k faře sborový sál se sociálním zařízením a pak došlo k opravě fasády kostela. V kostele byla položena nová podlaha a provedena nová malba. Bylo obnoveno vyučování náboženství ve škole a pravidelná příprava konfirmandů a opět se začala konat početně navštívená shromáždění na památku M. J. Husa při hranici. V nových poměrech bylo možno navázat trvalou partnerskou spolupráci s holandským reformovaným sborem v Beilen. Od roku 2004 je liptálským farářem Jan Hudec (2004 - 2010), který se ve sboru snaží přitáhnout co nejvíc lidí k aktivní spolupráci. Za jeho působení se dál rozvíjí spolupráce s partnerským sborem v Beilen. V roce 2007 si sbor připomněl sté výročí svého kostela a pořídil nový zvon náhradou za zvony, které byly sboru zabaveny za druhé světové války.

Od roku 2010 do roku 2014 sbor administruje farářka Radmila Včelná, kazatelka z Jasenné. Od 1.2.2014 je novou zvolenou kazatelkou Mária Jenčová.

I když jsou v tomto přehledu uváděna hlavně jména farářů, neznamená to, že by sbor vytvářeli jen oni. Jde přece o celé sborové společenství, jemuž faráři sloužili zvěstováním Božího slova a pastýřskou péčí. Všichni ve sboru pak od těch prvních až po ty poslední záviseli a vždycky budou záviset na působení Božího oživujícího Ducha, který zve k víře i ke společné službě. Spolu s farářem vždycky spolupracovalo a na správě sboru se podílelo i staršovstvo, za jehož kurátory byli voleni členové sboru střídavě z Liptálu, Lhoty a dvakrát i ze Seninky. Staršovstvo muselo často hledat shodu při řešení různých naléhavých potřeb a úkolů a to nebylo vždycky jednoduché. Pro život sboru měli velký význam i církevní učitelé, členové i dirigenti pěveckého sboru, varhaníci, pomocníci při práci s dětmi a všichni, kteří se starali o hospodaření sboru a vykonávali běžné služby nebo pomáhali při stavbách a opravách.

Dnes už překážkou sborového života nejsou úřední zákazy, ale spíš nezájem, lhostejnost a odcizenost. Tím víc si však vážíme každého upřímného zájmu a pochopení a s důvěrou a odhodláním jdeme dál do budoucnosti k radostnému a svobodnému zakoušení Boží milosti. Při tom se nevzdáváme naděje, že i ti, kteří jsou dosud odcizeni a zaměřeni jen k potřebám dané situace a chvíle, pocítí potřebu hlubokého zakotvení a smyslu a věčného Božího cíle, k němuž ve víře a ve společenství sboru směřujeme.

Zpracoval: Jaroslav Voda